Normandie, kraj vikingských válečníků
Po Skotsku, Toskánsku, Islandu a New Yorku je zde další místo na světě, kterému jsem propadl, a do kterého jsem se bezmezně zamiloval. Na následujících řádcích se budeme pohybovat na severozápadním francouzském pobřeží, tedy v Normandii a Bretani.
Normandie na mě působí učesanějším dojmem, více polí, většinou mírnější přístup do moře a Bretaň je naopak divoká, skalnatá, tvrdá a zdánlivě nehostinná. Normandii bych mohl připodobnit k Anglii a Bretaň ke Skotsku. Ta podobnost je zde poměrně nápadná.
Podíváme-li se pod historickou pokličku, zjistíme, že středověk v Normandii nebyl žádný med (ostatně, kde byl). Země své jméno získala po loupeživých vikinzích, které Frankové nazývali Normany. Místní historie je spojena s Vilémem Dobyvatelem, stoletá válka se těmto místům pochopitelně také nevyhnula a pobřeží Normandie nezůstalo v klidu ani ve 20. století.
Abych hned na začátek trochu zamíchal karty a popřel své tvrzení o přístupném pobřeží v Normandii, započněme naše putování ve městečku Étretat, které leží kousek severně od Le Havre. Toto malebné vyhledávané letovisko je z obou stran uzavřeno bílými vysokými útesy, jejichž okrasou jsou monumentální skalní oblouky. Většinu svého dětství zde prožil spisovatel Guy de Maupassant a inspiraci zde hledal nejeden malíř, ze známějších jmenujme Clauda Moneta.
Když si počkáte nebo budete mít štěstí na správnou výšku odlivu, tak se můžete pod oblouky projít suchou nohou. Ale stále mějte na paměti, že odliv se brzy změní v příliv a voda Vás velice snadno může odříznout na nějakém kameni. Ten se může zdát pro mořskou hladinu nedosažitelně vysoko, ale v těchto oblastech je běžně rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší hladinou klidně i 10 metrů, a tak voda stoupá proklatě rychle. Projít se samozřejmě můžete i nahoře na útesech, jen ti, kteří občas pociťují závratě, se zde nebudou cítit úplně komfortně.
Pojeďte s námi na fotografickou expedici do Normandie a Bretaně. Fotograficky i cestovatelsky zajímavá krajina s nádherným pobřežím, spoustou majáků a bohatou historií.
Normandské oko
Kam dál? Kam jinam, než na nejznámější památku Normandie, klášter Le Mont-Saint-Michel. Kolem Le Havre směrujete na Caen a rádi byste pokračovali rovně, ale nějaká záhadná a nevysvětlitelná síla Vás táhne doprava, k severu. Sjedete na menší a pak ještě menší silnice a ani nevíte jak, ocitnete se u moře. Je to záliv, kam se vlévá Seina. Stojíte na ostrohu nad dlouhou písečnou pláží, hledíte do dálky a slzy Vám tečou po tvářích. Nestydíte se za to. Tyto pláže jsou na slzy zvyklé. Na slzy, na pot a na krev. Pláže Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. Pak se jdete projít mezi ty nekonečné řady pravidelně vysázených bílých křížů (a hvězd a půlměsíců). Na každém je jméno a na Vás padne tíživá tíseň. Poděkujte těm klukům, poděkujte jim nahlas a raději jedeme dál k původnímu cíly, k hoře svatého Michala.
Americký vojenský hřbitov na pláži Omaha
Protože je pobřeží u kláštera do daleka naprosto rovinaté, je osmdesátimetrová žulová hora vidět na mnoho desítek kilometrů. Působí v reliéfu dojmem jakési nejapnosti a nepatřičnosti. Hora je také současně ostrovem (nyní již dostupná téměř vždy suchou nohou díky novému mostu) a to byl jistě rozhodující parametr pro vybudování prvotního osídlení. Roku 708 se zde měl biskupovi z nedalekého Avranches, zjevil archanděl Michael a již o rok později zde vyrostla první kaple. Je zajímavé, že finálním špičatým tvarem byl kopec korunován až roku 1897, tedy poměrně nedávno, ale když si vzpomeneme, jak to je s pražským svatým Vítem...
Stáda ovcí u Mont Michel
Celý komplex je samozřejmě památkou UNESCO a určitě se vyplatí zaplatit těch pár EUR a projít si všechny kostely a kaple. Z nejvyšší terasy je krásný výhled na zátoku a oceníte jej hlavně v době odlivu, kdy voda ustoupí o 10 – 15 km a tekuté písky vyjeví své ladné křivky v pastelových barvách.
Objednat fotoobrazPodvečerní Mont Saint Michel
Fotografům ale bude nejvíce imponovat silueta ostrova a pohled z roviny směrem na moře. Možností, jak klášter fotografovat, je nepočítaně. Ať již z veliké dálky se stromy a alejemi nebo přímo z pobřežní oblasti s ovcemi nebo různými potůčky, které jsou s přílivem více či méně plné vody. Ráno nebo v podvečer je kopec nasvícen bočním světlem, a když se sešeří rozsvítí se budovy umělým nasvícením.
Klášter Le Mont-Saint-Michel leží na hranicích Normandie a Bretaně a dál na západ se ráz pobřeží začne měnit. Lidé jsou drsnější, mořem ošlehanější, začne se nápadně více rojit majáků, a když se ve zdejším kraji budeme chvíli potulovat, začne nás hlodat podezření, že tak nějak musí vypadat konec světa. A když ne světa, tak alespoň Evropy. A o Bretani zase příště.
