Fotografové Prahy, Sudek a ti další

Praha utvářela tvorbu mnoha umělců starých výtvarných technik a nejinak tomu bylo a je u moderního média fotografického. Představím Vám na následujících řádcích čtyři pány, kteří se zapsali nesmazatelným písmem do fotografické historie Prahy. Pány fotografy, kterým Praha bez nadsázky leží u nohou.

Josef Sudek

(* 17. března 1896 Kolín † 15. září 1976 Praha)

Není pochyb o tom, že nejznámější fotograf Prahy byl, je a pravděpodobně navždy bude Josef Sudek. Nepřehlédnutelná pražská figurka bloumající uličkami se svou velkoformátovou kamerou, nikam nespěchá, občas se zastaví, aby naexponoval černobílý negativ. Kde jsou ty časy, kdy Praha byla klidná, nikam nespěchající, rozvážná.

Pan Sudek přišel za první války o ruku a tak se musel vše naučit jednoruč. Zakládání filmů, šroubování kamery na stativ, vyvolávání filmů, to vše na mistrovské úrovni s nepředstavitelnou pílí a zručností.

Fotografoval od mládí celý svůj život. Byl bohatý, ale své bohatství nepotřeboval, raději podporoval jiné umělce. Miloval vážnou hudbu. Za druhé světové války se zavřel do svého ateliéru a téměř nevycházel. Fotografoval intimitu svého vnitřního světa, míst, kde stále vládnul nenarušitelný klid a mír.

Ani nástup komunismu jej příliš nezměnil, dál fotografoval svou milovanou Prahu a vydal svou nejznámější publikaci „Praha panoramatická“. Jitrnice, jak důvěrně nazýval své panorámky, fotografoval na stařičký dřevěný panoramatický Kodak. Stará, obtížně použitelná technika nic neubírala na působivosti jeho panoramatické série. Sudkovi byl do vínku dán dar dlouhověkosti a talent uměleckého génia. On vše využil na sto procent.

Stručný životopis Josefa Sudka jsem sepsal v krátkém článku na fotopraha.com

Jan Reich

(* 21. května 1942, Praha † 14. listopadu 2009, Praha)

Můj druhý velký oblíbenec. Sudkova génia s sebou nosil ve velkoformátové kameře, kterou od našeho starého mistra získal. Většinu života bydlel v Praze a tak také Prahu fotografoval. Pana Reicha můžeme zvát posledním klasikem české černobílé fotografie.

Počátky jeho fotografické tvorby byly poněkud netradiční a dobrodružné. Cestoval s cirkusem a prostředí cirkusu dokumentoval. Po roce 1968 emigroval do Francie, kde v Paříži pobyl 9 měsíců, než jej jeho stesk po rodné hroudě dovedl zpět do Prahy. Na Praze té doby nebylo nic veselého a tak dokumentoval pochmurný zánik předměstí, z čehož vznikl cyklus Mizející Praha. Vydělával si fotografováním barevných pohlednic. Neměl barevnou fotografii rád, ale díky práci procestoval mnoho krásných míst celého Československa. Tyto znalosti poté využil ve své životní knize Bohemia, která získala v roce 2006 ocenění kniha roku.

Jan Reich bohužel předčasně zemřel na rakovinu 14. listopadu 2009. Kdo ví, kolik unikátních snímků ještě mohl pořídit, kdyby mu bylo přáno podobně jako panu Sudkovi.

Jiří Všetečka

(* 12. října 1937, Praha † 9. listopadu 2016, Praha)

Jeho stěžejní fotografie a fotografické cykly vznikly téměř výhradně v Praze. Nechal se inspirovat lyrickou prózou Vítězslava Nezvala a vznikl tak ucelený soubor Pražský chodec. Jeho nejoblíbenějším formátem je čtverec a často využívá nezvykle dlouhých teleobjektivů, se kterými objevuje prostým okem neviditelná zákoutí Prahy.

Jiří Všetečka je velice plodným autorem a dosud má na kontě 18 obrazových publikací. V roce 2009 byl oceněn titulem Osobnost české fotografie.

Karel Plicka

(* 14. října 1894, Vídeň † 6. května 1987, Praha)

Pan Plicka byl československý fotograf a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění. Do fotografie byl více než zapálený od útlého dětství, což dokazuje, že si vyrobil vlastní fotoaparát s formátem 6 × 9 cm. První válce se naštěstí úspěšně vyhnul díky svému hudebnímu nadání (zašil se u vojenské hudby ve Vídni).

Dokumentační a etnografická činnost brzy přerostla v poetizaci obrazu a v rámci svého folkloristického zájmu vytvořil fotografie a filmy vysoké estetické hodnoty. Zásadní kniha s pražskou tématikou Praha ve fotografiích zachycuje naši metropoli těsně před velkými změnami budovatelských poválečných let. V roce 1946 se podílel na otevření pražské FAMU, kteréžto se stal prvním děkanem. Po druhé válce vydal ještě mnoho publikací, ale žádná z nich již nedokázala svou dokumentační a esteticky nadčasovou hodnotou překonat jeho pražskou práci.